Musím se také zamyslet a potřebuji k tomu pár minut, abych měl jasno. Tedy u sebe, ve své hlavě a ve svém chápání věcí. Úvodem musím říct, že jsem o sobě prohlašoval, že bohužel, sice nerad, ale jsem rasista. Čerpal jsem ze svých životních zkušeností.. Ale dnes je vše jinak...

Mládí jsem prožil v Ostravě Porubě. Až do dospělosti jsme bydleli naproti kulturáku.. Mimochodem, tam jsem poprvé viděl Jarka Nohavicu, někdy v mých pubertálních létech. ( cca v roce 1982-84? ) A s Rómy jsme nějak problémy neměli, na Dělnickou ulici nikdo moc nechodil a taky v minulém režimu si cikáni moc nevyskakovali. Dokonce jsem měl jednoho kamaráda, jmenoval se Koloman. A byl bezproblémový, nenapadlo by mě tehdy s ním nekamarádit jen proto, že byl přece jen jiný..

Ale přišla vojna a na vojně pár cikánů bylo. Kradli, utíkali, byli samý problém. S žádnými jsme dlouho nepobyli, buď dezertovali, nebo je zavřeli pro krádeže. Po vojně jsem jako zaměstnanec Chemických závodů dostal byt v Ostravě - Hrušově. A tam jsem poznal, s kým mám tu čest. Znal jsem tu část Ostravy jako dítě, krásné vily na periferii Ostravy, moderní bytová zástavba pro zaměstnance chemičky. Narodil se tu Vlastimil Brodský i Marie Rottrová. Byl zde a dnes již naštěstí opět je, nádherný kostel sv. Františka a Viktora. Ale tehdy v devadesátých letech jsem poznal, jak se dají ničit majetky a okolí bydliště samotnými obyvateli. Zde již to byli Rómové, jak se důsledně dožadovali svého rozlišování ,mezi všemi ostatními. Protože tvrdili, že oni jsou Rómové, kteří žijí poctivě a cikáni jsou ti ostatní, kteří loupí v obchodech, vykrádají auta a přepadávají na ulicích. Celý den tůrovali své staré škodovky a žigulíky bez SPZ a jezdili po cestách, po chodnících i trávníku. Po nocích dělali obrovské táboráky, hráli do rána na kytary a pak usnínali opilí tam, kde zrovna padli. Chovali vlčáky, které pak trhli mezi futra a sekerou do hlavy je zabíjeli, za obrovského řevu trpících zvířat i hurónského smíchu přihlížejících. Samozřejmě jsme volali policajty, ale vždy přijeli po dost hodné chvíli a po několika minutách dohadování odjeli, aniž by něco vyřešili. Když za námi přijela návštěva, do rána bylo rozbité okýnko u dveří vozidla a auto vykradené. Do práce jsme chodili nevyspalí a když jsem slyšel Róm, nebo cikán, otvíral se mi nůž v kapse. Dcera za bílého dne šla na zastávku na trolejbus, přepadli ji a ukradli z uší náušnice, ve Futuru ji vytrhli a ukradli kabelku, kde měla výplatu a nový mobil. Chodíval jsem do Přívozu a do centra, viděl jsem, jak řvou, jak se chovají hnusně ke svým vlastním, natož tak k bílým... Pracoval jsem u firmy, která zásobovala trafiky, hospody a herny. Tam jsem býval svědkem opravdu nechutných scének mezi bílými a rómy. Večer mě ani taxikář nechtěl hodit domů, že do této lokality prostě nejezdí.. Mohl se mi pak někdo divit, že jsem říkal, že jsem rasista? Myslím, že to by dostalo každého. To nemluvím o tom, jak se k nám choval pan ind Kumar Vishwanathan, který místo aby vše řešil tak, jak říkal, že chce pomáhat, tak chodil po našem okolí a snad by nastěhoval ty, kteří měli své byty již zničené, k nám do třípokojového bytu.

To vše bylo, a jak se říká, co bylo, bylo, teď je vše jinak. Opravdu je. Teď bydlím kousek za Ostravou, skoro na vesnici, dělám muziku a mám čas přemýšlet v jiných souvislostech. Pasoval jsem se na rasistu a tím to pro mne haslo. Ale manželka mě vyvedla z omylu. Napřed mi řekla, že se mám podívat na internet na definici rasisty, na definici rasové nesnášenlivosti a na etnický nacionalismus.. Zeptala se mne potom, zda si myslím, jestli jsem rasista, když mám několik dobrých přátel mezi Rómy, na svatbě mi byl kamarád černoch, fascinuje mě indiánská kultura a - abych to trošku odlehčil - na profilu na Facebooku mám fotku Vinnetoua.  Pochopil jsem že tomu tak není. Ne, nejsem rasista, jsem jen člověk, který opovrhuje zloději, vrahy, násilníky a všemi těmi, kteří se dopouštějí něčeho nekalého. A na barvě pleti mi opravdu nezáleží. Buď člověk je šmejd, nebo není. Buď v něm zlo je, anebo má nějakou morální hranici, kdy dokáže poznat, že tudy cesta nevede. Hodně ovlivní rodina, hodně ovlivní příklady, hodně ovlivní škola, ale nejvíc se ovlivní člověk sám, tím, že si uvědomí, jak chce žít a existovat na tomto světě.

A tímto se dostávám k těm slavným paterčatům. Nevadí mi co dostanou, nebo co jim kdo dá. Byli odsouzeni dřív, než mohli dokázat, jací opravdu jsou, či budou. Na druhou stranu, před 10 léty bych se také přidal k těm nenávistným hlasům, co dnes tak křičí o rasismu naruby. Ale já tehdy mezi nimi bydlel a zažil to, co bych nikomu zažít nepřál.. Proto asi dnes v této složité době není jednoduché se postavit a říct - ne, takhle to není, jediná správná věc je tahle.. Netroufnul bych si to, být takhle jednoznačný. Přeji tedy paterčatům hodně zdraví, tolerantní okolí, rodičům ať to vše zvládnou a sobě přeji jen to, abych za několik roků nemusel psát tady na Blogu, že se omlouvám všem, kteří už tehdy věděli, že mají pravdu a že to říkali, a že jim lidé tehdy neprávem nadávali do rasistů.. Snad to vše vyjde..