Nechci a hlavně ani nemůžu přesně popsat, co se stalo v pondělí ráno 12.srpna 2013. Prostě si jen pamatuju, že jsem jel s dětmi autem, zazvonil mi telefon a já se dověděl tu smutnou zprávu, že zemřel Pepa Streichl. Chvíli jsem stál autem ve Vítkovicích u krajnice a nevěděl, co udělat.. Poznal jsem sílu úsloví: Jako blesk z čistého nebe. Přesně tak to na mě padlo. A pak jen to prázdno, jen mechanická činnost, odjezd domů a uvědomění si, že ta zpráva je opravdu pravdivá a že rázem bohužel skončilo vše, o čem jsme s Pepou přemýšleli, na čem jsme pracovali a co jsme do budoucna plánovali.
Co bylo dál, asi nemusím popisovat, prostě nastaly ty smutné chvíle v životě lidském, které každý zná. Nechceme o nich ani přemýšlet, vždyť narození člověka se jeví jako něco samozřejmého, ale odchod z tohoto světa si bohužel nechceme připustit. Přitom nikdo nežije věčně, jen s tím opravdu nějak vůbec nepočítáme. Tolik toho máme přece před sebou, že ani odejít ještě nemůžem. Nebo si to myslíme. Ale není tomu tak.
Pohřeb je vždy smutná věc. Rodina, kamarádi, známí, ale i úplně cizí lidé se najednou sejdou na jednom místě, v jeden čas a kvůli jedné věci. Rozloučit se s tím, koho milovali, vážili si ho, anebo ho znali jen tak. A tady se sešlo mnoho lidí. Známých, méně známých i těch bezejmenných, kterým se jen prostě líbila muzika, kterou Pepa dělal. Také mnozí nepřišli, zvláště jeden, který byl všemi očekáván, se nedostavil. Ale já to pochopil. Ono to není jen tak, přijít, strhnout na sebe pozornost, přitom dodržet pietní dekórum a ač sám mít smutek v duši, vydat se na pospas přítomným médiím a nedej bože ještě odpovídat na nějaké nejapné dotazy. To raději sám, v tichosti, se vší pokorou zajít na hrob a promluvit si s dotyčným v duchu, tiše, o všem co jsme si zapomněli říct, když jsme ještě mohli, ale nebyl čas..
Po týdnu ve mně stále byla velká bolest, až jsem se styděl sám před sebou za to, že když mi umřela babička, brečel jsem asi půl hodiny, kdežto teď pláču tak nějak pořád. Navíc když vezmu kytaru do ruky, moc hrát nejde a zpívat také ne, hrdlo se stahuje a u tesklivých písní nemůžu ani mluvit, natož zpívat. Přesto to nějak udělám a hraju. A včera - po 14ti dnech - při hraní věnuji jednu píseň Pepovi Streichlovi. Píseň Jarka Nohavici "Hvězda", kterou já mám hrozně rád a tak nějak mi prostě vytanulo na mysl, že se hodí ji Pepovi zazpívat. Hlasem poněkud nejistým, rukou na kytaře trochu roztřesenou, zaznívá Hvězda, která se nese již večerním tmavým nebem a atmosféra je opravdu taková zvláštní, jakoby stále pietní.
O přestávce se stalo něco zvláštního. Přišel za mnou jeden člověk s tím, že by mi chtěl poděkovat, že jsem zahrál píseň s tak nádherným textem a věnoval ji Pepovi. Přemýšlel nahlas o lidské pýše, o nebi, o tom, že žádné stromy nerostou do nebe.. Ptám se ho, zda Pepu znal osobně. Řekl mi, že vůbec, ale že si píseň vzal k srdci a také ji v ten jeden okamžik věnoval někomu, koho zase on znal a vzpomínal na něj. Než jsem na to stačil něco říct, odzbrojil mne naprosto přímou a pravdivou myšlenkou. Vždyť "Každý máme svého Pepu." A je to pravda. Je a nic na tom nezmění fakt, že každý máme Pepu s jiným jménem, s jiným životním příběhem, s jinou rodinou i s jinými názory na dění kolem nás. Ale je to ten náš Pepa, ten, kterého jsme si vážili a kterého jsme měli moc rádi a který nám pak hodně chybí.
"Až jednou dohraju..." zpíval Pepa Streichl v písni, která zazněla i při smutečním obřadu v krematoriu na Slezské Ostravě. Zpíval o tom, že jednou opravdu přijde konec a zůstane jen tahle písnička. Kdy to bude definitivní, kdy to bude navždy a kdy to bude všechny kolem bolet. Ta chvíle přišla, ale já si myslím, nebo aspoň pevně doufám, že v tom muzikantském nebi skutečně existuje jedna obrovská bluesová kapela, kde náš Pepa hraje sólo a všem vypráví, jak to na tom světě vypadalo, než odešel k nim nahoru. A že on vyprávět uměl, to opravdu ano.. A neměl rád, když ho někdo přerušoval.
Tak tedy já teď moc zdravím toho svého Pepu, jsem moc rád, že jsem ho poznal, že jsme se stali dobrými přáteli a že mi byť i nevědomky dodával sílu a inspiraci v tom hudebním světě. Poznal jsem i jeho rodinu, kde ho všichni moc milovali a které dost potrápil svou životosprávou a bohémským způsobem života. Ale to prostě byl náš Pepa. Nikdy na něj nezapomenem a já si pomalu zvykám mluvit o něm v čase minulém, ale snažím se zároveň znovu si připomínat veselé chvíle, které jsme spolu často zažili, ačkoliv byly i takové, kdy jsme si spolu poplakali u nějaké té srdcové písně..
Sbohem můj Pepo a za vše moc a moc děkuji. Až půjdu s heligonkou zahrát na hrob mému dědečkovi, jak jsi chtěl jít se mnou, tak slibuji, že se stavím i za Tebou a jednu naši společnou píseň Ti tiše zahraji. A zahraji ji tak, ať ji slyšíš jen Ty...